můj ne–seberozvojovej květen

Ještě v únoru jsem měla radost z nové práce a na konci dubna už rozesílala e-maily. Vyhodili mě. A já začínám znovu. Kvůli nabídce, na kterou jsem kývla jsem odstřihla dva pasivní příjmy a odmítla nabídku pro značku, ke který bych řekla, že se nikdy v životě nedostanu. A dostala. Ale rozhodla jsem se jinak, protože v tu chvíli mi to rozhodnutí připadalo alespoň na 60 % správný. Teď tu sedím a nemám do čeho píchnout. Smolíček, pacholíček.

Kdyby se mi tohle celý stalo ještě před rokem, brečela bych. Teda, abych byla přesná - brečela bych víc, než jsem brečela teď. Bylo mi to líto a připadala jsem si hloupě, neschopně a jako největší smolař pod sluncem. Což možná i jsem, když to vezmu kolem a kolem. Ale přišlo mi nefér, abych brečela zbytečně dlouho a tak jsem se vzchopila. Hned druhý den, co jsem se dozvěděla o mém vyhazovu jsem začala obepisovat inzeráty a hned pár dní po ukončení pracovního poměru obíhala pohovory. Neúspěšně. Vždycky mi chyběly zkušenosti. A chybí asi do teď, protože jsem pořád nezaměstnaná. Zatím jsem se neuchýlila k tomu, abych mazala do sámošky a začala kariéru za pokladnou, ale pokud to v "mým" oboru takhle půjde dál, nic jinýho mi nezbyde. Bohužel - nebo možná bohu dík - jsem práce za pokladnou (a jiné obdobné práce) dělala už tolikrát, že budu doufat do poslední možné chvíle, než abych se zvedla a mazala tam hned. No jo. Si ne–vybereš.

Abych byla upřímná, tak jsem zas tak smutná nebyla, když opomenu prvních pár dní. Trocha peněz na účtě mi ještě zbyla - i když musím šetřit - a tak jsem si řekla, že tohle ne–pracovní období věnuju sama sobě a svý tvorbě. Na první část května jsem si naordinovala odpočinek. Volno a zaslouženej relax. To bych ale nebyla já, abych si nenastavovala budíky a nevstávala dřív, než bylo třeba. Abych nepopsala volný místa v kalendáři a alespoň trochu se nevěnovala seberozvoji a tomu, co mě baví, což je psaní, kreslení a fotka. Jenže to bych taky nebyla já, kdybych se na to všechno velmi rychle nevybodla.

Prvních pár dní jsem byla namotivovaná, ale mně tohle odhodlání nikdy dlouho nevydrží. Skládala jsem puzzlíky a na tvoření neměla pomyšlení. Brala jsem to jako - neplacenou - dovolenou, kterou musím vyždímat do poslední kapky. A že těch kapek bylo! Neustále pršelo a když zrovna nepršelo, byla taková zima, že jsem nevylezla, pokud nebylo třeba. Chápej - pokud jsem měla co jíst. 
Zrovna včera jsem se o tomhle mým problému bavila s kamarádkou Aničkou, která tvoří taky a došly jsme k závěru, že nás trápí to stejný. Pro něco se nadchneme - chceme - tvoříme - chceme - přestáváme tvořit - přestáváme chtít - a pak - i když chceme - netvoříme. Vznikla nám z toho debata na pěkně dlouho a taky - pro mě - téma na článek, ve kterým se 100 % rozepíšu, jelikož mám o čem.
Na co ale pyšná jsem, tak na absolvování dvou kurzů s Aki Votrubovou. První jsem vyhrála už před nějakou dobu u ní na profilu - Jak fotit (ne)jen pro instagram a druhej Instagram - trendy a novinky jsem si koupila, protože už hodně dlouhou dobu pracuju na něčem novým a potřebovala jsem utřídit myšlenky. 
Zároveň jsem byla přihlášená na kreativní dvoudenní workshop s Pavlínou Louženskou o tom, jak přiživovat kreativní myšlení, jenže jsem dostala PMS - zvracela, kroutila se v křečích a workshop šel stranou. I takový dny jsou. Taky jsem začala aktivně sledovat koučky a snažím se si jejich rady brát k srdci. Za sebe můžu doporučit Terezu, na kterou nedám dopustit a od které jsem si pořídila i její e-book. Jako další mě baví všemi známá Janka, ale třeba taky - mnou - nově objevená Jess.

V další polovině května jsem se odhodlala a nakopla to. I když - jak se to vezme. Puzzlíky jsem skládala dvakrát tolik a počasí nepřálo už tuplem. Když se udělalo hezky a najednou přišlo pár vyloženě letních dní, tak jsem chodila po venku. Sama nebo s někým - bylo mi to jedno. Potřebovala jsem pohyb a čerstvej vzduch. Potřebovala jsem slunce a čerpat energii. Najednou jsem totiž začala vstávat pozdě - na moje poměry jako - hooooodně moc pozdě a nadšení z nedostatku práce opadlo. Začala jsem opět toužit po pracovním režimu a úkolech od zaměstnavatele. Tohle mi prosím připomeňte, až si budu v budoucnosti stěžovat, že mám úkolů nad hlavu a že už nikdy pro nikoho pracovat nechci. Děkuju.

Abych na sebe ale nebyla zase tolik přísná, k něčemu ten měsíc volna přece jenom byl. Na jeden víkend jsem se zase stala chůvou. Bylo to krásný a došlo mi, že mi tahle práce svým způsobem chybí. Zase jsem si připadala užitečná a pyšná na to, že jsem zvládla zaobstarat malýho prcka, kterej se se mnou většinu dne smál, což je zkrátka pocit k nezaplacení. 
Taky jsem hodně fotila. Přírodu, kamarádky, kamarády, flatlay - produktovky, knížky a zkrátka všechen živo–t kolem sebe. Mohla jsem se zastavit a zpomalit. Nadechnout se, vydechnout. Uvolnit se a rozhlídnout kolem. Vytvořila jsem si dlouho odkládaný portfolio, ze kterýho mám velikánskou radost. Po neskutečný době jsem si vzala do ruky obyčejnou tužku a kreslila na papír, což pro mě býval standard každodenních dnů, ale teď už není. Hodně jsem se vlnila v rytmu mé oblíbené hudby a nechávala proužky světla procházející skrz okna hladit mě po kůži. Viděla jsem spoustu filmů a seriálů - což jako vystudovaná filmařka neberu jako prokrastinaci - ať si každej říká co chce! A mimo jiný jsem se potkala s několika lidma, který jsem neviděla takovou dobu, až mi z toho bylo ouzko.

Měsíc květen beru jako RESTART. Jako začátek něčeho nového - snad možná i lepšího - věřím tomu. Konečně nastal ten den, kdy jsem sedla k počítači a napsala článek. Moc mě to bavilo a těším se, až si takhle sednu nad dalším. Na jednu stranu jsem naštvaná, že jsem z května nevyždímala víc kapek než bylo těch dešťových, ale co už. Takový bylo moje rozpoložení i nálada a já se to rozhodla respektovat, což je to nejvíc, co jsem pro sebe v posledních dnech udělala. Respektovala samu sebe a svoje rozpoložení, což bychom měli dělat všichni. Moc dobře víme, že to každej - jednou za čas - potřebujem.

•
Pokud jsi momentálně v nějakým nelehkým rozpoložení, tak ti přeju, ať jsi brzo zase zpátky. Zároveň - pokud náhodou nemáš práci stejně jako já - nezoufej. Práce bude, ať už jakákoli a dřív nebo později i ta tvoje vysněná! Držím palce ♡