umění, cítit jaro přes respirátor

Celoživotně jsem žila v domění, že nejsem ten typ člověka, kterého ovlivňuje změna počasí. Naivně jsem myslela, že nejsem ten případ. Jenže jsem. Jsem přesně ten případ. 

Celou zimu jsem fungovala v prazvláštní náladě. Nic moc mě nebavilo, a když už jo, nešlo mi to. Cítila jsem se hrozně. Nestarala jsem se o sebe a kdybych se neznala a potkala svůj odraz na ulici, myslela bych, že se chystám vyloupit banku nebo minimálně uličku F&F v Tescu, protože mi asi došlo slušivý oblečení i šminky. Na šminky jsem totiž nesáhla - snad jen jednou na Silvestra, i když jsme ho "slavili" doma u Netflixu. Ale chtěla jsem se alespoň na jedinej den cítit hezky. Alespoň jeden den v tom šíleným roce měl být speciální. A taky, že byl. Svým způsobem. Ale nebylo to ono. Stejně, jako celá zima. 

Ano, radovala jsem se, když napadl sníh. Už jsem se připravovala na další zimu bez sněhu, jenže když začal padat, padal pořád. Téměř bez přestání. A padá až do teď. V polovině dubna. Když to vezmu kolem a kolem, neměla bych tenhle článek vůbec zveřejňovat. Rozepsala jsem ho po prvním krásným (skoro letním) týdnu. Jenže pak začalo pršet a napadl sníh. Welcome to reality.

Přísahám ale, že než se jaro (skoro léto) překlopilo zpátky v zimu, cítila jsem, jak se planeta otočila o 360 stupňů. Jak se moje nálada otočila o 360 stupňů s ní, a jak jsem se začala cítit po dlouhý době zase hezky. Svým způsobem i spokojeně sama se sebou. Řasy jsem pročísla řasenkou a na rty použila červenou rtěnku. Vlasy jsem si konečně umyla a rozčesala. Během toho jsem si všimla, jak dlouhý už jsou! A od té chvíle měřím délku trvání karantény na svých vlasech. Vlasy "nad zadek" si zase přisedávám na záchodě, protože už dávno "nad zadek" nejsou, a nemluvím ani o ofině, kterou jsem si už téměř před rokem střihla. To byl ale nápad! Kdybych věděla, jak dlouhá ta karanténa bude, neudělala bych to. Musím ji střihat minimálně jednou do měsíce, což jsem v průběhu zimy netušila. Všimla jsem si, až když jsem vypustila vlasy z drdolu, protože ten jsem nosila nepřetržitě. Culík nebo drdol - hlavně ať se nemusím starat. Ach jo.

S prvním jarním sluníčkem jsem pocítila radost. Volnost. Svobodu. A i když v době covidový, nenechávám si ten pocit vzít. Ani volnost, ani volnomyšlenkářštví. Nařiďte mi respirátory třeba dva, ale jaro mi nechte. Díky němu je život v karanténě o tolik hezčí. 

S prvníma zlatavýma paprskama, který mě pohladily po tváři, přišel i klid na duši. Spokojenost. Úsměv na tváři - jen tak. Raduju se z maličkostí zase o maličko víc a tancuju častěji než obvykle. Kochám se neuvěřitelně modrou oblohou a pozoruju mraky. A ty barvy. Barvy květů, které se nenápadně dívají na svět. Věřím, že kdybych nemusela nosit respirátor, ucítím i vůni těch kvetoucích stromů! Vůni, která mi dost možná za pár týdnu způsobí nepříjemnou alergii, ale ať! Já se nemůžu dočkat, až bude všechno zase jako dřív. Až se budeme moct bez omezení procházet, kde budeme chtít. Až si dáme oblíbenou zmrzlinu v oblíbený kavárně za nehoráznou cenu a dortík v ještě oblíbenější cukrárně. Až půjde zajít na rande a sednout si na Náplavku mezi lidi, kteří užívají život. Mezi lidi ovíněný vínem, na který jsem se vždycky dívala skrz prsty, ale teď už nebudu. Slibuju. Až budeme chodit v přeplněným městě a vrážet do sebe, hlava nehlava. I to mělo svý kouzlo. Říkám já - introvert. Až se budeme scházet s kamarády na grilovačky a pít bylinkový, vychlazený limonády horem, dolem. A taky bych si přála, usmát se na prodavačku za pokladnou a zlepšit jí den. Až pozdě mi dochází, že nevidí, když se usmívám a vždycky mě to tak akorát rozesmutní. I proto jsem přestala šetřit dobrým slovem, protože úsměv v téhle době nestačí. Je třeba se přizpůsobit a dělat svět hezčí.

Letošní jaro je směsicí všeho. Je to minutový léto a nejednou chladivá, severská zima. Je to seskupení lidí v šortkách s lidmi ve svetrech a v šálách. Je to úsměv, schovanej za respirátorem. Je to mhd, který možná poprvé v historii nesmrdí potem. A pokud jo, who cares. Jsou to nesmyslný vládní nařízení a fronty, jak na banány. Je to zapařená pusa a otlačený uši. Tenisky ve sněhu a hucule k šatům. Roztřepený konečky a přerostlá ofina. Zpívající ptáci, ale ti prozpívaly celou zimu - kdo ví, proč? Rozkvetlý stromy, který odkvetou dřív, než je ucítíme. Sluníčko. Velká spousta sluníčka. Sníh. Déšť. Kroupy. Sníh s deštěm a sluníčko. Je to radost. Radost, že je zase na tom světě větší živo(t). Že se na sebe už tolik nemračíme a máme po dlouhý zimě chuť vystrčit růžky. Jet pryč. Daleko, nebo třeba jenom za roh. Objevovat. Milovat - se. Být.

Letošní jaro je pro mě doslova umění, cítit ho i přes respirátor. Ale věřím, že nejsem jediná, komu i přes to, co se kolem nás tak dlouhou dobu děje, připadá krásný. Protože je. 

Tenhle článek byl hodně spontánní, přiznávám. Už dlouho jsem necítila takovou chuť do psaní. Takovou potřebu psát na veselejší téma. Možná je to jarem, možná ne. Jsem ale ráda, že jsi se dal/a do čtení a přečetl/a si z těch všech dostupných článků zrovna ten můj. Děkuju. 🤍

PS: Co ty a letošní jaro? Kamarádíte se? / Jak na tebe působí změna počasí?