moje cesta k soukromí

Po dopsání článku mi přišlo fér hned na úvod zmínit, o čem v něm píšu. Tak trochu si v něm totiž protiřečím a ráda bych objasnila, proč vlastně...

Když jsem s tímhle tématem začínala, bylo to v tramvaji na cestě z hlídání. Nevím ani proč mě napadlo o soukromí psát, ale čím dál tím víc bývám napojená na sebe sama. Na svou hlavu. Na myšlenky. A často sama v sobě rozebírám témata, o kterých jsem dřív ani nepřemýšlela. A tak jsem o soukromí začala nepřetržitě uvažovat. Sama se v něm ještě hledám. Nevím, co je vhodný. Co dávat na odiv a co raději ne. Ale už teď mi přišlo zajímavý, jak se moje myšlení v tomhle směru proměnilo. 

Jenže, abych mohla tohle téma sdílet, musím si protiřečit. Musím se otevřít a část ze sebe - ze soukromí - nechat vyplavat na povrch. A upřímně právě s tím jsem dost bojovala. Nevěděla jsem totiž, co otevřít víc a co naopak míň. Nevěděla jsem, kam až sáhnout. Během psaní jsem si všechny ty rozepsaný myšlenky rovnala v hlavě a i když jsem musela psaní několikrát ukončit, protože na mě dýchal depresivní pocit a nálady, co mi byly hodně proti srsti, nedala jsem se a článek dopsala. On totiž vůbec není depresivní. Ani trošku.

Je o soukromí. Je o mně. O pubertě. O mně a mých rozumech v pubertě. Je o vztazích - hlavně o vztazích, protože ty jsou krásným příkladem toho všeho. Je o přeměně. O tom, jak jsem soukromí vnímala kdysi a jak ho vnímám teď. Je o dospívání. O tom, co pro mě bylo, ale už není důležitý a naopak. O pocitech, které prožíváme všichni. Věřím tomu, že jo.

Když mi bylo něco kolem 11 a zakládala jsem si první blog, v internetových vodách neexistovaly žádný (hlavně) lifestylový blogy - alespoň ne u nás. Neexistoval ještě ani Instagram a na Facebook jsme se jako ještě poměrně malý děti propašovávaly s obavou, že na nás někdo přijde a budeme mít průšvih. Registrace byla povolená až od třinácti (?) a my žili představou, že internet se obelstít nedá.

S mým prvním lifestylovým blogem přišla taky potřeba sdílet - se - víc. Zaměřovat se na trochu jiná témata a do těch patřil i kus soukromí. Bylo to trendy a lidi to milovali. Navíc jsem si připadala jako Hannah Montana v internetovým světě. Mohla jsem být kýmkoli, kým se mi zachtělo být, a protože jsem ve svým - obzvlášť - pubertálním období zrovna dvakrát nevynikala v ničem a ve svým okolí měla jen pár kamarádů, měla jsem naději, že alespoň tam na tom internetu to může být jinak. 

Tou dobou nebylo vůbec žádný povědomí o kyberšikaně nebo o zneužívání soukromí. Navíc - vysvětlujte tohle puberťákovi. A tak se stalo, že jsem prošla určitou transformací a začala psát primárně o sobě. O tom, co celý dny dělám, jakou školu studuju a v jakých městech se pohybuju. Nechybělo samozřejmě povědomí o tom, s kým se stýkám a jak se mám - co prožívám.

Rodiče, učitelé, ani dospěláci obecně nás nijak neomezovali. Sami totiž ještě tak úplně nevěděli, co všechno se dá na internetu dělat / najít. Neznali blogy a když jsem přišla s tím, že bloguju, neviděli rozdíl oproti psaní, kterýmu jsem se věnovala předtím. Možná se pletu, ale teď zpětně si to myslím. Když jsem se fotila, tak tajně. Ne proto, že bych se snažila to utajit, ale styděla jsem se. Když jsem si vylívala srdíčko na Facebooku, věděli o tom jenom moji kamarádi, kteří status obohatili lajkem a komentářem. Ale nikdo nedržel tu pomyslnou stopku a neříkal, že bych o některých věcech neměla veřejně mluvit. Nevěděla jsem, co bych si měla nechat pro sebe a vlastně mi to bylo jedno. Když jsem tu internetovou zeď popsala, cítila jsem úlevu. Byla to určitá forma terapie. A co, že jsem byla ještě dítě.

Mou - asi jedinou - výhodou byl selskej rozum. Je to možná klišé, ale i má rodina vždycky říkávala, že jsem rozumná. Už od malička, co si pamatuju. Ve většině případů mi nikdo neříkal, co mám dělat a jak se sluší chovat. Věděla jsem to sama. Částečně proto, že jsem se už taková narodila a z velké části díky výchově mých rodičů a díky rodině obecně. Odkoukala jsem od nich vzorce chování, se kterými pracuju do teď a oproti některým dětem jsem v tomhle směru oplývala obrovskou výhodou. 

Když přišlo na lámání chleba, uměla jsem se sama rozhodnout a uvědomit si, kde jsou ty pomyslný hranice a kam až můžu zajít. Nikdy by mě proto ani nenapadlo zveřejnit adresu bydliště nebo poslat cizí osobě svůj telefon. A tímhle článkem bych chtěla apelovat nejen na děti a puberťáky, ale taky na dospěláky - rodiče, ať jsou opatrní. Internet se od založení Facebooku posunul neuvěřitelným způsobem vpřed a číhá v něm o moc víc nebezpečí (na druhou stranu i možností a příležitostí), než tenkrát. Zvlášť s pubertou se svět zdá tak nějak jinačí a my si připadáme nepřemožitelní.

Když mi bylo 15 a stala jsem se středoškolačkou, taky jsem se prvně zamilovala. Bylo to taky úplně poprvé, kdy mi došlo, že soukromí už nesdílím jen sama se sebou a s pár kamarády (kterým jsem se svěřovala sama), ale rovnou s celou školou. S úplně každým, kdo znal mě nebo jeho. Pochopila jsem, že drby a kritika ze základky se na střední násobí krát tisíc. Už totiž nešlo jenom o to, jak vypadám nebo jaký známky mám. Nešlo o to, jak se oblíkám a jak stydlivá jsem. Šlo o moje soukromí, které jsem poprvé "zveřejnila" s mým prvním vztahem. 

Jak totiž s někým začnete chodit, ostatní si začnou myslet, že o vás ví něco navíc. Myslí si, že automaticky vědí, co za lidi se vám líbí a taky líp než vy vědí, kdo by se k vám býval hodil. Většinou je to kdokoli, kdo není váš partner. Všímáte si pohledů, když jdete ruku v ruce po školní chodbě a dostávají se k vám nejrůznější teorie o vašem vztahu. Když v prváku řešili můj první vztah, lichotili mi. Byla jsem úplně poprvé poctěná tím, že jsem středem pozornosti. Hlavně, že jsem byla šťastná.

Tou dobou jsem o sobě psala na blogu a připadalo mi přirozený se sdílet. Nepomohl tomu ani Ask.Fm. Pamatujete si ho? Já totiž jo. Tam jsem získala poměrně dost sledujících a i díky tomu jsem si připadala tak nějak naplněná. Pořád jsem měla hranice, ale už dávno mi nevadilo je čas od času překročit. Alespoň trochu. 

Když jsem si přes internet (snad možná právě na "Ásku") našla přítele a začala s ním vztah na dálku, vnukl mi myšlenku sdílet nás oba. Do té doby pro mě bylo sdílení vztahu tabu. Připadalo mi to až moc osobní. Nechala jsem se přesvědčit a zkusila to. Jenže jsem nevěděla, kam až to naše sdílení zajde. Když jsme byli spolu, sdíleli jsme se o sto šest. Neustále jsme se fotili a na Ask natáčeli videa, která byla populární. My byli. Psala jsem o nás na blogu a cítila jsem podporu z venčí. Když jsem prvně zauvažovala o rozchodu - a po dlouhý době pomyslela sama na sebe - rychle jsem tu myšlenku ušlapala. Nepřemýšlela jsem jenom nad tím, že bych zůstala sama a co by to obnášelo. Přemýšlela jsem i nad tím, co řeknou lidi. 

Po nevyhnutelným rozchodu mi došlo, co všechno za sdílením soukromí stojí. Jsou to odpovědi na nelehký otázky. Jsou to probrečený noci a snaha nechat si to všechno pro sebe, která se ale bortí v moment, kdy nepřidáte společnou fotku. Jsou to další a nesmyslný teorie o vás a vašem vztahu. Je to vysvětlování a obhajování, protože o vás druhá strana někam něco napsala - a vy víte, že to není pravda. Chcete se bránit. Chránit. Před okolním světem a možná sami před sebou. Ale ať už to bylo těžký jakkoli, nedala jsem si říct.

Když přišel můj první vážnej vztah, sdílela jsem ho hodně. Byl součástí mě a tak mi to přišlo logický - absolutně přirozený. A taky mi přišlo, že jsme byli takovej ten pár, kterému bych ještě chvíli předtím záviděla. Tu jejich vzájemnou lásku a to, jak je lidi mají rádi. Z nějakýho důvodu mi to tou dobou přišlo jako sen. Jenže jsem už neviděla za roh. Nedocházelo mi, že i tyhle páry mezi sebou řeší hádky a nedorozumění. Nedocházelo mi, že i jejich vztah někomu leží v žaludku a že jim není přáno. To všechno mi došlo, až když my jsme tohle prožívali spolu. Mimo záběr. Mimo sociální sítě. Jen škoda, že ne mimo záběr našich kamarádů a lidí ze školy. A to už jsem tak poctěná nebyla. Nelíbilo se mi, že slyším, jak si holky povídají o tom, kde jsme s přítelem o víkendu byly, aniž bych jim to osobně řekla. Nelíbilo se mi, že komentovaly naše instagramový příspěvky a už vůbec se mi nelíbilo, že z fotek a článků soudily nás dva. 

Ze všeho jsem se vyléčila až časem. Trochu jsem dospěla, a když jsem začala vztah na vysoký, byla jsem postavená do situace, kdy jsem o nás neměla mluvit. Musela jsem dělat, že jako pár neexistujeme a bylo to těžký. Bylo těžký o tom nenapsat na blog a nezveřejnit byť jen nepatrnou zmínku někde na sockách. Bylo těžký o tom nemluvit s kamarády a jediná kamarádka, která o nás věděla, měla mou plnou důvěru v tom, že s touhle informací nepůjde dál. 

Teď zpětně - oproti tomu, jak jsem to tou dobou nechápala - to bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát. Když tohle období přešlo a já už o nás mluvit mohla, nechtěla jsem. Uvědomila jsem si, že mám v rukou to nejkřehčí, co můžu mít a internet jsem vnímala jen jako zbraň, která všechno to hezký zničí. Nechtěla jsem, aby kdokoli, kdo nás neznal řešil, jak se máme a proč to tak je. Nechtěla jsem, aby někdo rozebíral, jestli se k sobě hodíme nebo ne, a přišlo nám to vhod. Po rozchodu o našem konci téměř nikdo nevěděl. Za celý dva roky jsem nezveřejnila jedinou společnou fotku. O nás dvou věděl jen ten, komu jsem to měla potřebu říct. Vytvořila jsem nám svět, kde jsme byli jen my dva. Svět, ze kterýho neunikalo nic ven a ve kterým jsme byli v bezpečí. Před okolním světem a tak trochu i sami před sebou. A že já v tom našem světě žila ohromně ráda. 

Zajímavý bylo vnímat reakce mé (bývalé) polovičky. Asi ve druhý polovině vztahu se role prohodili a jemu začínalo připadat zvláštní, že o něm nikde nepíšu nebo že jsem se s ním na instagram ještě nevyfotila. Přitom on sám instagram ani donedávna neměl. Vysvětlovala jsem mu, že nemám potřebu nás sdílet. Že nemám potřebu o nás psát a do některých článků jsem ho připsala jen, aby měl radost (hehe). Připadalo mi krásný mít alespoň tenhle kousek života jen pro sebe a náš vztah pro mě znamenal naprosto celý moje (naše) soukromí.

V životě jsem došla do bodu, ve kterým už je mi svatý mnohem víc. Ráda debatuju sama se sebou a než, abych se vyvztekala kamarádce nebo někomu jinýmu, přebírám si myšlenky v hlavě. Nebo je hážu na papír. Zjistila jsem, že ani nejlepší kamarádce se nedá věřit a je to naprosto pochopitelný. Ve své podstatě můžeme věřit jenom sami sobě. A tak jsem přestala hledat ideální nejlepší kamarádku a našla jsem ji sama v sobě. 

Moje cesta k soukromí byla hodně trnitá a nakonec jsem skočila z extrému do extrému. Jenže ani v jednom tom extrému jsem se tak úplně neviděla. Zrovna teď jsem ve fázi, ve který balancuju někde mezi tím vším. Pořád ještě nevím, co je vlastně na sdílení - se - správně a co špatně. Nevím, jak moc se svěřovat a s čím. Ale vím, že někam ta pomyslná cesta vede a já věřím, že mě dovede do správného cíle. 

Co se týče sociálního života, tak v něm teď hodně zaostávám. Nesdílím - se - skoro vůbec, protože se bojím věnovat energii do něčeho, co ne/má smyl. Hledám se. Hledám motivaci a vím, že se blížím. Dávám si na čas a spoustu novinek ze života si nechávám pro sebe. Potřebuju to. Potřebuju si je nejdřív sama uvědomit a vychutnat, než je budu sdílet se všema těma sledujícíma a cizíma (i známýma) lidma. Vím, jací lidi dokážou být a děsím se. A tak vyčkávám.

Soukromí je jenom jedno. Je to křehká věc, která se sice nedá uchopit - chytit, ale dá se využít - zneužít - použít. A je jen na nás, jak s ním budeme nakládat. Pro každého je soukromí něco jiného, ale vzájemně bychom se měli respektovat. Pro někoho jsou to právě vztahy. Láska. Pro někoho je to přátelství. Pouto. Pro někoho je to vlastní identita. Osobnost. A pro někoho to není vůbec nic. Důležitý je si uvědomit, kam až tohle téma sahá u nás. Kam až jsme ochotni zajít. Co nám přijde v pořádku sdílet. V online, ale i v offline světě. Je jen na nás, o čem ne/chceme mluvit. Je to naše volba. Svobodné rozhodnutí. A neměli bychom se nechávat strhnout davem. Neměli bychom se nechávat ovlivnit, protože (znovu se vracím o pár řádků výš) soukromí máme jenom jedno. Je naše. Nenechme si ho vzít.

Zajímá mě, co ty ve svým životě vnímáš jako soukromí?

Zašla/zašel jsi někdy za hranici sdílení - se? Jak jsi to pocítil/a?